Jdi na obsah Jdi na menu
 


Johann   Z o p h
* 15.10.1738 v Toužimi
+ 26.5.1812 v Kadani
 
Baron, podmaršál a generální inspektor infanterie c. k. armády účastník řady bitev a nositel řady vyznamenání.
 
Zpracoval Josef Brtek
                 
Zoph Johann, svobodný pán (baron), c. k. podmaršál a rytíř Řádu Marie Terezie, narozen v Toužimi v Čechách 15. října 1738, zemřel v Kadani v Čechách 26. května 1812. Zoph (v pramenech uváděný také jako Zof, Zoef, Zop) se narodil Johannovi Zophovi a jeho manželce Anně Magdaléně, bývalému panskému písaři na toužimském zámku ve službách  markraběte Ludvíka Jiřího Simperta z Baden-Badenu.  17. října 1738 byl v toužimském kostele pokřtěn jako Johann Nepomuk Anton Ferdinand. Rodina Zophů záhy odchází za vrchností do německého Bádenska. Jako 18letý se vrátil do Čech a jako kadet vstoupil 1758 do Königseggova pěšího pluku. Jako dobrovolník přítomen bitvě u Kunnersdorfu 12. srpna 17591) a 23. června 1760 dobytí valů u Landshutu2) a stal se pak praporčíkem Bethlenova pěšího pluku. Jako takový bojoval v bitvě u Torgavy 3. listopadu 17603) a ve srážce u Adelbachu.
V následných mírových letech postupně povyšoval, kvůli své obratné způsobilosti povýšil 1777 z nejmladšího majora na hejtmana4) u Fabrisovy pěchoty, v kterémžto pluku, když vystřídal všechny hodnosti štábního důstojníka, se stal po 16 letech plukovníkem a velitelem pluku.5)
Hned po vypuknutí války s Francií pochodoval se svým plukem na válčiště v Nizozemí,6) kde se 9. června 1793 zvláště vyznamenal u Arlonu. V r. 1794 se mu podařilo po opakovaných útocích 16. a 30. dubna zmocnit se města a když při následných bojích častokrát vynikl pílí, rozhodností a obezřetností, povýšil v prosinci 1794 na generálmajora.
R. 1793 (má být 1795!) velel uherským granátníkům při obležení Mannheimu.7) r. 1796 detašované brigádě u Rohrbachu za Rýnem8). Tam, napaden dvěma divizemi franc. gen. Desaixe9), byl nucen se stáhnout do zákopů u Mundenheimu, pak ale kladl dalším zkusmým útokům nejrozhodnější odpor. Poté, co se bil ještě u Schliengen,10) dostal rozkaz k dobytí pevnosti Kehl.11) Vykopal tedy na obou březích Kinzingu zákopy a odrazil četné nepřátelské útoky; pak podnikl s pěti prapory dobytí důležité Švábské šance. Přitom dobyl nejen ji, nýbrž také kurtinu a tři fleše opevněného nepřátelského ležení, pročež následovalo vydání pevnosti.
Za tyto hrdinské činy byl při 48. promoci (z 20. ledna 1797) mimo kapitulu vyznamenán rytířským křížem Řádu Marie Terezie.
Nové hrdinské skutky během tažení roku 1799 rozmnožily jeho slávu. Zoph tehdy velel divizi v armádě v Itálii 12) a v bitvě u Magnana13) 5. dubna toho roku velel pravému křídlu této armády, které právě kvůli vytrvalému odporu podstatně přispělo k vítězství. Pád města a pevnosti Brescie byly následky vítězství a Zoph dostal rozkaz k jejímu převzetí. V záhy poté následující bitvě u Cassana14) 26. dubna rozhodl se svou divizí téměř sám vítězství a příštího dne obsadil Milán. Poté byl přikázán k dobýváni a blokádě Tortony, potom k obléháni pevnosti Mantova, po jejímž dobyti dostal její velení.15) Později byl jmenován velitelem divize v Praze, pověřen velením Dunajské armády16), povýšen na inspektora pěchoty a po míru z Lunéville (9. února 1801) dán na odpočinek, v němž zemřel ve věku 72 let. V srpnu 1800 byl Zoph podle stanov Řádu Marie Terezie povýšen do stavu svobodných pánů.
 
Literatura:
Constantin von Wurzbach: Biografisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, 60. díl, Vídeň, 1891, s. 259-260. 
S. Hirtenfeid: Der Militär-Maria-Theresia-Orden und seine Mitglieder, Vídeň 1857, sv. I., s. 510, sv. II., s. 1740;
Andreas hr. Thürheim: Gedenkblätter der kriegsgeschichte der k. k. österreichischen Armee. Vídeň a Těšín 1880;
K. Prochaska: Lexikon..., sv. I., s. 89, rok 1792, sv. II., s. 456, rok 1797;
Dictionnaire bioeraphique et historique des hommes marquans de la fin de dix-huitième siècle etc., Londýn 1800, díl III., s. 522 (Dosud uvedené prameny zvou generála Zoph.);
Joh. Chr. Von Hellbach: Adels-Lexikon, Ilmenau, vyd. Voigt, 1826, sv. II., s. 833 (Hellbach ho nazývá Zopf).

Brtek, Josef: Pro patria et gloria - Toužimský rodák podmaršál baron Johann von Zoph/Zof (in: Comotovia 2013, sborník příspěvků..., Chomutov 2014, ISBN 978-80-86971-55-1, s. 80-144 ).

Brtek, Josef: Toužimský rodák podmaršál baron Johann von Zoph/Zof (in: XXII. historický seminář Karla Nejdla. Sborník příspěvků. Karlovy Vary 2013, s. 38-59).

Hlaváček, Petr: Dva zapomenutí z kadaňského hřbitova. (in: Kadaňské noviny, roč. XIX, č.3, 6. února 2009, s. 6)

 
Poznámky překladatele:
1) Dnes polské Kunowice, východně od Frankfurtu n. Odrou. Zde Rusové maršála Pjotra Semionoviče Saltykova i Rakušané gen. Gideona Ernsta Laudona v letním vedru drtivě odrazili pruského krále Bedřicha II. Velikého, jenž podcenil jejich přesilu, tuhý odpor i schopnost koordinace a improvizace.
2) Dnes Kamienna Góra v polském Slezsku. R. 1760 tu polní zbrojmistr G. E. Laudon v bitvě za deště zničil sbor pruského gen. Heinricha Augusta de la Motte-Fouqué, jenž raněn zajat.
3) U Torgau na levém břehu Labe 3.-4.11. 1760 král Bedřich II. porazil rakouského maršála Leopolda Dauna.
4) Setník (= kapitán u pěchoty).
5) Pluky tehdy patřily majitelům z řad vyšších důstojníků, veleli jim plukovníci, majiteli najatí.
6) Válka Francie proti Pruskem podpořenému Rakousku (od r.1793 proti 1. koalici evropských zemí) začala 20. 4. 1792. Ve francouzské sněmovně ji prosadili girondini, hlásající „vývoz revoluce“ válkou. Jí chtěli semknout národ i vyřešit vnitřní potíže Velké francouzské revoluce. Míněno Rakouské Nizozemí (Belgie). Arion je u západní hranice Lucemburska, severovýchodně od francouzské pevnosti Longwy v Lotrinsku. Tzn., že Zoph se tu bil v odřadu c. k. podmaršála Johanna Petera von Beaulieu-Marconnay (1725-1819), který v březnu 1793 z Arlonu odtáhl na sverozápad k Namuru, ale od dubna se od Dinantu probíjel Argonnami zpět k Arlonu a kryl spojení mezi Prusy na Rýně a hlavní rakousko-anglicko-holandskou armádou ve Flandrech. Znalého praktika Beaulieua přemůže r. 1796 v Itálii mladý Napoleon Bonaparte.
7) Během zatlačení obou francouzských armád (rýnsko-moselské i sambro-máské) za Rýn ho 22.11. 1795 dobyl velitel rakouské hornorýnské armády, polní zbrojmistr Dagobert Siegmund von Wurmser (l 724-1797). Alsasan ze Štrasburku, od dob Marie Terezie v rakouských službách. S posádkou se v odříznutém Mannheimu po krátkém odporu vzdal francouzskému diviznímu generálu Montaigu.
8) Rohrbach leží jihovýchodní od rakouské pevnosti Landava (Landau), severozápadně od porýnského Karlsruhe.
9) Louis Charles Antoine des Aix, rytíř de Veygoux, zv. Desaix (1768-1800) na rozdíl od bratra-emigranta udělal vojenskou kariéru za Velké francouzské revoluce. Ve francouzské rýnské armádě, kde v 5.9. 1793 z velitele praporu povýšil až na divizního generála, vynikl u Rülzheimu a Lauterburgu. Utrpěl toho roku sek šavlí do tváře, po němž měl jizvu. Proslul chladnokrevností, rozvahou, bystrým úsudkem, pohotovou reakcí, republikánskou skromností v jednání. Respektován důstojníky, kteří peticí dosáhli zrušení jeho odvolání ministrem války, i mužstvem, s nímž byl sžit a jež uměl zaopatřit, vést i motivovat. V l. 1793-97 bojoval v rýnské, sambro-máské i rýnsko-
moselské armádě v jižním Německu proti Rakušanům. V létě 1797 se spřátelil s vrchním velitelem francouzské armády v Itálii Napoleonem Bonapartem; s ním v l. 1798-1800 bojoval v Egyptě a na horním Nilu proti mamelukům, Turkům i Britům. 14.6. 1800 v Lombardii včasným příchodem své divize zvrátil I. konzulovi Bonapartovi porážku od Rakušanů v triumf, ale padl. Ve svém rodišti, středofrancouzském Clermond-Ferrandu má sochu.
10) Schliengen na Rýně severně od Basileje. Zde 251etý arcivévoda Karel (1771-1847). mladší bratr císaře Františka II. a vrchní velitel rakouských a říšských vojsk v Německu. 24.10. 1796 porazil a k pevnosti Hüningen severně od Basileje zahnal francouzskou rýnsko-moselskou armádu 33letého divizního generála Jeana Victora Moreaua (1763-1813), ustupující z horního Podunají na Rýn.
11) Proti Štrasburku u soutoku Rýna s pravobřežním Kinzigem. Padl 10.1. 1797. Rakouskou artilerii tu velel podmaršál hrabě Jan Nepomuk Karel Kolovrat-Krakovský, svob. pán z Újezda (1748-1816), jenž proti Francouzům vynikl už r. 1795 pod maršálem Clerfaytem na Rýně. Jako zemský velitel Čech r. 1805 dlel v Chebu, pak boj. u Slavkova. Ve válečném roce 1813 opět velitelem Čech.
12) Míněna rakouská armáda nadaného polního zbrojmistra Paula Kraye von Krayowa und Topolya
(1735 -1804). Ten v Itálii spolupracoval s vrchním velitelem spojenců maršálem A. V. Suvorovem v čele ruské armády, již na žádost Vídně car Pavel I. vyslal potřít „bezbožné“ francouzské republikány.
13) Magnano jižně od Verony. Kray a Suvorov tu porazili francouzsko italskou armádu ustupujícího divizního generála Schérera, již 26. března 1799 poraženého Krayem u Pastrenga na Adiži severozápadně od Verony.
14) Cassano východně od Milána bránila Grénierova divize Schérerovy armády, Francouzi tu roku 1799 proti Suvorovovi a Krayovi hájili pozice na řece Addě, jejíž přechod si spojenci 26.-28.4. vynutili vítězstvími u Lecca, Cassana a u Verderia, když nejprve porazili křídla, pak i střed francouzské armády. U Verderia byl zajat fancouzský divizní generál Sérurier, příští napoleonský maršál. Spojenci slavnostně vtáhli do jásajícího Milána až 5 dní po Cassanu.
15) Tortona, pevnost východně od lombardské Alessandrie. Mantovu od 28.4. do 28.7. 1799 hájil před rakouským obléhacím sborem P. Kraye zkušený inženýr, francouzský divizní generál Foissac-Latour, jenž tu za volný odchod francouzských oddílů vydal Rakušanům své polské vojáky (bojující v řadách francouzské armády za obnovu mocnostmi rozebraného Polska), aniž jim sdělil, že nebyli pojati do čestných podmínek kapitulace; císařští je pak potrestali jako zběhy. Propuštění francouzští vojáci dle úmluvy nesměli rok zasáhnout do válečných operací; jejich důstojníci byli jako rukojmí odvedeni do korutanského Celovce (Klagenfurt).
16) Jmenování asi nebylo v praxi realizováno, neboť tuto armádu v neúspěšném německém tažení roce 1800 vedli jiní velitelé, od P. Kraye přes J. N. K. Kolovrata-Krakovského po další.
 
Baron Johann von Zoph se účastnil bojů Rakouska za sedmileté války (1756-63) proti Prusku a za l. i 2. koaliční války proti Francii (1792-97, 1799-1801). V jiných tehdejších rakouských válkách (s Prusy o bavorské dědictví 1778-79 a s Turky 1787-91) jeho účast není zmíněna. Měl velké štěstí, že přežil taková krvavá jatka, jakými byly bitvy u Kunnersdorfu, Landshutu, Torgavy, Schliengen, Magnana, Cassana či dobývání Mannheimu, Kehlu nebo „klíče k Itálii“ Mantovv.
Ke klasicistním kadaňským náhrobkům (pův. na hřbitově u sv. Anny, dnes u vchodu na měst. hřbitov) barona Zopha a jeho syna v Kadani viz:
Roman Prahl a kol.: Umění náhrobku v českých českých zemích 1780-1830. Praha 2004, s. 116-119.
 
 
Náhrobek podmaršála Johanna barona von Zoph v Kadani
 
Pískovec, výška 200 cm, žalem zlomená ženská postava věnčí sokl s nápisovou deskou. Sign. vpravo dole „W. Prachner“ (pražský sochař Václav P.). Na dodatečné (obnovené?) desce text: „Dies Grabmal widmet die hinterlassene / trauernde Witwe, dem unvergesslichen / Andenken ihres am 26. Mai 1812 / verstorbenen geliebten Gemahls Herr / Johann Baron v. Zoph / k. k. Feldmarschal Lieutenant / und Ritter des Mariatheresienordens. / Er verschied im 75. Jahre / seines rühmlichen thatenvollen Lebens, / nach einer 43jährigen militärischen Laufbahn / beweint von seiner hinterlassenen Gattin und Kindern / begleitet von der Achtung aller die Ihn kannten / und sein Andenken ehren. / Gott segne seine Asche.
 
Literatura:
E. Poche- J. Krčálová (eds.): Umělecké památky Čech II. Praha 1978, s. 19;
Taťána Bulionová-Kubátová: Václav Prachner (1784-1832). Sochařské dílo a náměty malíře Josefa.
Berglera (1743-1829). Praha 1994, kat. č. 25;
R. Prahl: Sepulkralkunst und Josef Bergler d. J.: Personen und Rollen. (in: Monika Oberhammer (ed.): „Das Wesen Osterreichs ist nicht Zentrum, sondern Peripherie..." Festschrift Hugo Rokyta. Prag 2002, s. 97-101, zde s. 245).
 
 
Náhrobek nadporučíka Petra Josue von Zoph
 
Piskovec. výška 210 cm, neznač. Socha rytíře ve zbroji se štítem s erbem rodu, opírá se o sokl s křížkem a textovou deskou. V ní 21 řádkový německý text hlásá, že tu leží Peter Josue baron Zoph, c. k. nadporučík Wallmodenova kyrysnického pluku č. 6., zemřelý ve 25. roce života 1. ledna 1820 v náručí své matky. Na soklu text: „Gewidmet dem Andenken von seiner Mutter J. S. Be: Zoph gebohrene Baronne / Dobroux (?) des Vairdin.
 
Literatura:
E. Poche- J. Krčálová (eds.): Umělecké památky Čech II. Praha 1978, s. 20;
Taťána Bulionová-Kubátová: Václav Prachner (1784-1832). Sochařské dílo a náměty malíře Josefa Berglera (1743-1829). Praha 1994, kat. č. 48;       

Zpět                                

 

Náhledy fotografií ze složky Osobnosti


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA